Děti jsou jako voda

Současné deštivé počasí mě přivedlo k mému dalšímu AHA-momentu, lépe řečeno k příměru. A to, že děti a voda mají podle mého velmi podobné vlastnosti. Nebojte, nebudu v tomto mém zamyšlení přirovnávat děti k povodním či jiným přírodním katastrofám. Stejně tak jako voda není na naší planetě přítomna z důvodu, aby ničila, ani děti podle mého nejsou primárně nastaveny být takovouto ničivou silou.

Jak mě tedy přirovnání dětí k vodě napadlo? Přemýšlela jsem nad způsobem fungování dětí v kontextu nastavování pravidel a jejich obrovské touhy objevovat nepoznané. Zatím jsem dospěla k následujícím příměrům:

Voda i děti se dostanou všude. – Jako máma se snažím v rodině nastavovat pravidla fungování tak, aby byla pochopitelná a férová pro všechny. Pro děti, manžela i mě. Byť se mé děti (ještě 😉 nesnaží nachytat mě na švestkách a dokázat mi, že jsem nějaké pravidlo nastavila špatně, stane se, že nějaké to pravidlo není úplně jasné. Jinými slovy, že vytvořený částečný zátaras má nějakou skulinku, kterou voda jednoduše proteče. Děti jsou stejně všetečné jako voda. Neopomenou mě svým chováním upozornit na každou škvírku, které naše rodinné pravidlo nepokrylo 100%. Voda také nic neodpouští. Kde je skulinka, tam je i cesta.

Voda některé materiály rozmáčí. – Stanovování pravidel je docela náročná práce. Vymyšlení pravidla není tak náročné jako jeho dodržování a hlavně důslednost s tím spojená. A právě tato důslednost je tím pomyslným jazýčkem na vahách. Pokud nejsem důsledná, dané pravidlo bude fungovat stejně dlouho jako překážka v proudu vody vyrobená z kartonového papíru či z pískovce. Proud vody si jí po krátké době upraví posvém…

Voda je nestlačitelná. Čím větší tlak vyvíjím, tím větší odpor cítím. – Toto jsem si uvědomila, když mé starší ratolesti bylo mezi jedním a druhým rokem. Jako čerstvá máma jsem se snažila “uhájit svou pozici” a v některých oblastech jsem se prostě nechtěla poddat tomu malému tvorečkovi. Říkala jsem si, Jonáš se prostě musí podvolit, musí respektovat to, co řeknu, stůj co stůj. Tento přístup však vyústil doslova v přetlačovanou a v to, kdo vydrží víc a déle. Protože mi tyto situace byly velmi nepříjemné, dospěla jsem k závěru, že na to budu muset jít jinak, aniž bych Jonášovi naprosto ustupovala. Musela jsem na to jít od lesa. Místo “stavění hrází” na vodním toku (tedy na Jonášovo pouti životem) jsem přistoupila k budování hrází společně s “odvodňovacími kanály”. Stanovila jsem tedy jasné hranice, kam a co se nesmí, ale zároveň jsem mu vytvořila cestu – vedlejší kanál – po které se může vydat. Jinými slovy, nabídla jsem mu jiné varianty. Když jsem si tuto dovednost “stavění vedlejších kanálů” osvojila, ulevilo se nám všem – Jonášovi, mě i manželovi. Množství obrovských vln dmoucích se u přehrady a snažící se přehradu prolomit razantně ubylo.

Jsem si jistá, že jsem nějaké vlastnosti vody opomněla zmínit. Určitě ano. Ale ještě jsem si je nespojila s fungováním dětí. Až na další příměry narazím, dozvíte se o nich jako první!