Emoce – jak s nimi nakládat?

Velmi se mi osvědčilo popisovat svým dětem, jak se cítím. Když bylo Jonášovi kolem 2 let, prostě jsem to začala dělat intuitivně. Ani nevím proč. Asi jsem měla potřebu mu na konkrétních příkladech přiblížit všechny ty nehmatatelné “veličiny”, jako je únava, strach, radost, rozzlobenost, atd.

Když přišla ta správná chvíle, říkala jsem (a stále říkám): “Mám velikánskou radost, že jsi Bětce pomohl.”  “Dneska jsem hodně pracovala, jsem hodně unavená.” Po situaci, kdy se rozzlobím a už “chladnu”, snažím se nezapomenout dětem zdůraznit následující: “I když se teď zlobím, mám vás pořád moc ráda. Zlobím se na vás právě proto, že vás mám moc ráda a nechci, aby se vám něco stalo.”

Dělala jsem to, i když jsem neočekávala žádné konkrétní “výstupy”. Pak mě ale jednou Jonáš naprosto odzbrojil. Ještě mu nebyly 3 roky, přišel za mnou a řekl: “Mamí, proč jsi smutná?” Vyrazilo mi to dech. Nečekala jsem, něco takového řekne. Po prvotním šoku jsem začala pátrat po tom, proč to vlastně řekl. Smutná jsem se totiž necítila. Pak mi to došlo. Byla jsem totiž strašně unavená a můj výraz byl tedy “neveselý.” Jonášovi jsem danou situaci vysvětlila a upřesnila. Byť stále velmi unavená, byla jsem nadšená z jeho otázky.

Přenesme se do jiného dne, asi o půl roku později. Jonáš přišel do obýváku viditelně velmi rozčílený. Zeptala jsem se ho, co se stalo. Odpověděl: “Zlobím se.” Už tato věta mě překvapila. Na cestě však bylo ještě větší překvapení. “Zlobím se na tátu. Nechce mi pomoct s … (s čím, to už si nepamatuji).” Byť jsem nebyla ráda, že se na manžela zlobí, byla jsem doslova nadšená z toho, že dovedl popsat své pocity.

Sečteno a podtrženo. Jsem přesvědčená, že opravdu stojí za to mluvit s dětmi o emocích od mala. Třeba že vše ihned nepochopí, informace nasávají jako houby. Až přijde ta správná chvíle, “sepne” jim to.